ikony-narovinu-31

Lidé s duševním onemocněním jsou myšleny osoby, které mají zkušenost s některým typem závažného duševního onemocnění (angl. severe mental illness – SMI). Podle výzkumů bývají tyto osoby nejvíce ohrožené vyčleněním mimo běžný život společnosti.

Lidé s duševním onemocněním se s různými druhy stigmatizace a diskriminace setkávají v mnoha oblastech svého života:

  • v rodině – uživatelé psychiatrické péče udávali častý rozpad rodinných a partnerských vztahů vlivem duševního onemocnění. Jako problematickou
    vnímali zejména neschopnost rodinných příslušníků o duševním onemocnění komunikovat, a to jak směrem k člověku s duševním onemocněním, tak i směrem k okolí (nemoc příbuzného často utajována). Udávány byly stereotypní postoje rodinných příslušníků k duševnímu onemocnění. Jejich důsledkem potom byl například nedostatek důvěry projevované vůči uživatelům psychiatrické péče, jejich neustálá kontrola, malá míra přiznávané odpovědnosti. Bylo také zjištěno, že někteří rodinní příslušníci zrazovali lidi s duševním onemocněním od užívání medikace. Rodinní příslušníci tak často nedokázali adekvátně přijmout fakt výskytu duševního onemocnění v rodině.
  • v přátelských vztazích – proměny v přátelských vztazích byly uživateli psychiatrické péče popisovány ve dvou směrech – v prvním docházelo k odtahování přátel po zjištění výskytu duševního onemocnění u dané osoby (stranili se, nevěděli, jak o nemoci komunikovat); v druhém fungovali přátelé jako významný zdroj podpory.
  • ve zdravotnictví – lékaři, s nimiž se uživatelé psychiatrické péče setkávali, často postrádali dostatečné informace o onemocnění (například možnosti léčby, zotavení), což mj. ovlivňovalo jejich postoje. Ty byly proto mnohdy stigmatizující. V některých případech docházelo například k tomu, že byla lidem s duševním onemocněním odmítnuta adekvátní zdravotní péče nebo, že byly jejich somatické příznaky připisovány duševnímu onemocnění (jev známý jako overshadowing.).
  • v zaměstnání – v pracovním životě se lidé s duševním onemocněním setkávali například s přeřazením na nižší pozici nebo propuštěním poté, co se zaměstnavatel dozvěděl o jejich duševním onemocnění. V některých případech se také potýkali s šikanou. Další problematickou pracovní oblastí pak byly přijímací pohovory, kdy rozhodnutí o sdělení duševního onemocnění mohlo vést k tomu, že uchazeči místo nakonec nedostali.
  • ve škole – v případě, že uživatelé psychiatrické péče byli školou povinní, bylo možné se se stigmatizujícím jednáním setkat i mezi pedagogy. Ti se v některých případech chovali k lidem s duševním onemocněním nespravedlivě a netolerantně, případně je pomlouvali nebo zesměšňovali před ostatními žáky a učiteli. Častým jevem pak bylo neposkytnutí možnosti vytvoření individuálního studijního plánu.

Tato stigmatizace a diskriminace, kterou lidé s duševním onemocněním zažívali, vyústila v řadě případů v internalizaci těchto postojů a následnou sebestigmatizaci. Bylo například zjištěno, že přibližně čtvrtina lidí s psychózou v komunitní péči má vysokou úroveň sebestigmatizace. Vyšší sebestigmatizace pak koreluje s delší dobou setrvání v psychiatrických službách a horším zdravotním stavem. Naopak nižší sebestigmatizace byla zaznamenána u lidí v manželství. Obecně se sebestigmatizace týká zejména ztráty sebedůvěry, respektu vůči sobě a strachu z toho, jak by okolí zareagovalo na fakt výskytu duševního onemocnění. Běžné jsou také pocity, že okolí uživatelům psychiatrické péče nerozumí a nemůže jejich problémy pochopit. Samotné onemocnění je pak vnímáno jako něco, co daným lidem zkazilo život.

Z analýzy také vyplývá, že se lidem s duševním onemocněním často nedostává informací o nemoci a její léčbě, což jim komplikuje proces zotavení.

Doporučení

Zahraniční odborná literatura ukazuje, že sebestigmatizaci lze snížit, pokud jsou využity vhodné intervence. Jednou z hlavních testovaných intervencí v zahraničí je psychoedukace. Ta se zaměřuje zejména na tato témata:

  • onemocnění,
  • léčba,
  • prevence relapsu,
  • stigma a jeho zvládání, důraz je kladen na komunikační dovednosti a vytváření identity skrz vyprávění vlastního příběhu.

Ukazuje se také, že intervence, které jsou vedené lidmi s vlastní zkušeností duševního onemocnění, mají efekt i po několika týdnech od samotné intervence. Jednou z takových efektivních intervencí je Honest, Open, Proud seminář, který se zaměřuje na sdílení příběhu s okolím.

V České republice se efektivitě intervencí pro uživatele psychiatrické péče, specificky psychoedukací, zabývá Bankovská Motlová et al. (2013).

Z analýzy vyplynulo, že psychoedukace vede k pozitivní změně postojů, znalostí i chování pacientů. Ti nejvíce oceňovali informace o příznacích, průběhu a léčbě onemocnění, dále témata komunikace s rodinou a přáteli, podpora sebevědomí a sebeprezentace, nácviky dovedností potřebných v běžném životě. Psychoedukace je také nejčastější forma tuzemsky poskytovaných intervencí. Dále se v českém prostředí setkáváme s nácvikovými skupinami zaměřenými na rozvoj dovedností, ojediněle také s globálněji vedenými kampaněmi. Tyto aktivity je potřeba rozšířit. Zároveň je nutné věnovat se evaluaci programů, jež většina z nich postrádá.

ikonam2-w

Chcete se dozvědět víc? Následující dokument obsahuje další informace: Analýza potřeb

SOUBOR KE STAŽENÍ