Nejčastějším problémem je právě neporozumění, co to vlastně duševní porucha je, jak se projevuje a jak moc je její průběh neovlivnitelný vlastním rozhodnutím nebo vůlí. Podstata tohoto neporozumění je dána mylným přesvědčením každého z nás, že sami sobě rozumíme, že máme své nitro i chování pod kontrolou, že rozumíme motivům svého jednání a máme je tedy pod kontrolou. Naprostý opak je však pravdou.”
prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D., FCMApřední český psychiatr a expert na funkční zobrazení mozku

Stigma a stigmatizace

Stigmatizaci lze obecně charakterizovat jako proces označování (labellingu), který souvisí jak se společenským vylučováním a odmítáním stigmatizovaného, tak s vlastními pocity studu. Stud pak u stigmatizovaného pramení z nepříznivého sociálního úsudku o vlastní osobě či společenské skupině. Tento úsudek bývá založen na určitém rysu, který souvisí s identitou, jednáním, vzhledem či zdravotním stavem, a který je společností považován za nenormální, a legitimuje tak určité zvláštní jednání, například přehlížení či diskriminaci dotyčného. Takto stigmatizováno je i duševní onemocnění.

Stigma v souvislosti s duševním onemocněním má svá specifika a jeho konceptualizace dle významného britského psychiatra Grahama Thornicrofta zahrnuje tři základní elementy: 1) nevědomost (problém znalostí), 2) předsudky (problém postojů) a 3) diskriminaci (problém jednání). Typickými příklady neinformovanosti, stereotypů, mýtů a zkreslených představ spojených s duševními onemocněními a možnostmi léčby jsou přesvědčení, že lidé trpící schizofrenií jsou násilníci nebezpeční svému okolí a že lidé s depresí jsou zodpovědní za svoji nemoc.

Negativní postoje vůči stigmatizované skupině nebo jednotlivci souvisí s negativními emocemi a předsudky. Předsudečné jednání zahrnuje odmítání, odpor, nepřátelství či zlost a projevuje se ve vztahu většiny k menšině, jež je označena negativní nálepkou. Jednání založené na neznalosti a negativních postojích zpravidla vede k diskriminaci. Výzkumy Grahama Thornicrofta zaměřené na uživatele služeb ukazují, že úroveň stigmatizace je vysoká bez ohledu na typ diagnózy a zemi.  Například ve Velké Británii uvádí více než 85 % uživatelů služeb péče o duševní zdraví, že se setkalo s diskriminací či stigmatizací, zejména v oblasti rodinného a sociálního života, mezi přáteli, či zažili všeobecné přehlížení a vyhýbání ze strany svého okolí. Rozdíly v míře stigmatizace podle diagnózy se však ve výzkumech objevují velmi často a schizofrenie patří k nejvíce stigmatizovaným diagnózám ze všech duševních onemocnění.

K čemu stigma vede?

Duševní onemocnění představují velkou zátěž pro společnosti po celém světě. Snižují sociální, ekonomický a politický kapitál jednotlivců, komunit i národů. Problémy s duševním zdravím jsou často spojeny se stigmatem a lidé s duševním onemocněním se musí vypořádat nejen se zhoršeným zdravotním stavem, ale také se stigmatizujícími postoji a negativními stereotypy. Z existujících výzkumů vyplývá, že stigma může pro lidi s duševním onemocněním dokonce představovat závažnější problém nežli projevy nemoci samotné. Stigma vede k sociálnímu vyloučení, které spočívá v nedostatku sociální podpory lidí s duševním onemocněním, a to i ze strany nejbližšího okolí, diskriminaci při shánění zaměstnávání nebo bydlení.

Stigma také zamezuje včasnému vyhledání pomoci, a tedy snižuje naději na plné zotavení. Někdy může být u člověka s duševním onemocněním právě stigmatizace jednou z příčin sebevraždy. Z epidemiologických šetření vyplývá, že lidé s duševním onemocněním umírají dříve nežli zbytek populace. Roli hraje jak snížená ochota vyhledat pomoc, tak problém podceňování somatických problémů, kdy symptomy somatických onemocnění jsou připisovány duševnímu onemocnění a nedochází tedy k poskytování adekvátní péče.

„Tento rok (2016) má v Česku nějaký duševní problém čtvrtina lidí, za život si jej zažije ale skoro polovina lidí. Možná si lidé myslí, že problémy samy zmizí. Špatně. Někdy duševní nemoc trvá měsíce nebo roky, pokud se neřeší. Proč se tedy nejsme schopni podívat tomuto problému do tváře? Lidé tyhle problémy skrývají. Nechtějí být známí jako „blázen“, nechtějí, aby je ostatní odsuzovali, nechtějí se cítit jako stereotypní šílená postava z filmu. Proto mlčí. Je to konspirace mlčení.”
Sir Graham Thornicroft, MBBS, MA, MSc., Ph.D., FRCPsych., FMedSci. profesor komunitní psychiatrie

Sebestigmatizace

Sebestigmatizace (self-stigma) lidí s duševním onemocněním je ze své podstaty úzce spjatá se stigmatizací veřejnou. Sebestigmatizace vzniká, pokud člověk zná společenské předsudky, které se vztahují k dané skupině, souhlasí s nimi a aplikuje je sám na sebe. Pokud například ví, že si společnost o lidech s duševním onemocnění myslí, že jsou slaboši, zvnitřní si tento předsudek a začne si pak sám o sobě myslet, že je slaboch.

“Rozlišujeme stigmatizaci veřejnosti a sebestigmatizaci. Veřejnost má určitě stereotypy, považuje nemocné za slabé, nebezpečné či nepředvídatelné. Nemocní lidé si pak tyto předsudky internalizují – osvojují. Poté se za sebe stydí, necítí svou pravou hodnotu. Nato se může dostavit takzvaný why-try effect: nemocní si říkají – proč se pokoušet najít práci, když jsem k ničemu? Sebestigmatizace vás zavře do skříně. A být ve skříni je špatné pro vaše zdraví, fyzické i duševní.”
Profesor Patrick Corriganmezinárodní expert na stigmatizaci a sebestigmatizaci

K čemu vede self-stigma?

V současné době existuje velká řada výzkumů, které zkoumají negativní dopady sebestigmatizace na člověka s duševním onemocněním i na celé rodiny. Z nich je zřejmé, že důsledky sebestigmatizace jsou významné a zasahují do mnoha oblastí života. Ukazuje se, že negativně ovlivňuje sebevědomí, pocit naděje, zplnomocnění, sociální fungování a celkovou kvalitu života. Prohlubuje depresivní stavy a další příznaky nemoci a také negativně ovlivňuje dodržování léčby, což je pak spojeno s menšími účinky léčby, vyšším počtem opětovných hospitalizací a zvýšenými zdravotními náklady. V neposlední řadě je sebestigmatizace také bariérou pro vyhledání odborné pomoci.