Co můžu udělat já?
Pomoci s destigmatizací a snižovat diskriminaci lidí s duševním onemocněním může každý. Organizace, instituce i jednotlivec. Na začátku je dobré zvážit, kolik času a energie můžete a chcete takovým činnostem věnovat. Některé vyžadují minuty, jiné větší, soustředěné úsilí. Podpora někoho ve vašem okolí, vzdělávání se o tématu či sdílení destigmatizačních materiálů na sociálních sítích může být relativně jednoduché a časově nenáročné, naopak zapojení do aktivit organizací či kampaní může vyžadovat větší osobní nasazení.
Pro pečující profesionály také platí, že každý je ambasadorem svého povolání. Bojovat se stigmatizací tak například může každý, kdo při výkonu svého povolání sám nestigmatizuje a nediskriminuje.
Člověk nemusí být expert, aby mohl začít konverzaci o duševním zdraví doma, ve škole nebo třeba v práci. Občas stačí napsat lidem SMSku, zajít s nimi na procházku nebo se jich zeptat, jak se jim daří a poctivě naslouchat jejich odpovědi. Navázat konverzaci můžete také tím, že někomu projevíte malou laskavost, koupíte mu kávu a popovídáte si s ním, poděkujete mu za něco, co pro vás udělal atd.
Možná je zrovna v médiích, televizi či kinech téma duševního zdraví a nemoci aktuální. Možná o svých potížích a ne/schopností se s nimi vyrovnat hovoří nějaká celebrita. Takové události mohou být dobrým začátkem ke konverzaci.
Někdy lidé potvrzují, že je jednodušší začít se bavit “bok po boku”. Tedy že to občas jde lépe při vaření, procházce či jiné aktivitě, než když se bavíme přímo z očí do očí.
Podpořme někoho někoho ve svém okolí, kdo potřebuje pomoc
Pokud máte pocit, že někdo ve vašem okolí potřebuje pomoc, určitě neváhejte. Je ale potřeba dodržet několik základních zásad. Člověk, který má problémy, například s depresí, moc neocení věty typu „Ono to nebude tak hrozné, no tak se vzchop!“ Důležitá je empatie, navázání komunikace a vzájemný vztah.
VSTŘÍCNOST
V dobrých vzájemných vztazích jde o to, kdo udělá první krok ke sblížení. Chci-li někomu pomoci, pak bych to měl být já, kdo udělá první krok.
OTEVŘENOST
Obrazně by se dala otevřenost znázornit otevřenou náručí. Nejde však jen o rozevřené ruce, ale – a to v prvé řadě – o “otevřené srdce” pro toho, komu chceme pomoci.
AKTIVITA
I když mnohdy půjde jen o naslouchání tomu, kdo se propadá do problémů, případně i jen o “mlčení ve dvou”, přece jen je nutná iniciativa toho, kdo chce pomáhat.
OCHOTA
Jde především o ochotu potlačovat vlastní přání a ustupovat do pozadí. Ten, kdo se rozhodne druhému být nápomocen při zvládání duševních problémů, nesmí tak moc hledět na vlastní pohodlí.
OPRAVDOVOST
Opravdová pomoc vyžaduje i opravdovost pomáhajícího. Nestačí jen nestranný a formální či neutrálně profesionální přístup. Z každého slova i mimoslovního projevu by mělo být znát, že jsme ve věci pomoci osobně angažovaní, že nás to opravdu zajímá.
ÚCTA
Je třeba zachovat si úctu k tomu, komu pomáháme a respektovat jej, i když řada jeho projevů by nás mohla právem vést k opačnému postoji. Jde o bezpodmínečnou úctu k člověku, o úctu, která nevyplývá teprve z toho, co dotyčný dělá nebo jak se chová.
ODSTUP
Je dobré, když máme k sobě blízko. Je namístě plakat s plačícími a radovat se s radujícími. Nikde však není psáno, že máme umírat s umírajícími, případně páchat sebevraždu s těmi, kteří se k ní chystají. A takové úmysly lidé s psychickými problémy někdy mají. Proto je zapotřebí vedle blízkosti i určitý zdravý odstup.
ZNALOSTI
Chceme-li například někomu pomoci opravit auto nebo televizor, je k tomu třeba nejen ochoty, ale i určitých znalostí. Ty jsou třeba, i když chceme někomu pomoci dostat se z duševních problémů.