Jaké jsou hlavní typy duševních onemocnění?

Existuje velké množství konkrétních diagnóz duševního onemocnění. Různé systémy klasifikací je přitom řadí různým způsobem. Zatímco v USA se používá Diagnostický a statistický manuál, v Evropě je závazná Mezinárodní klasifikace nemocí). Pro zájemce odkazujeme na stránky s kompletním výčtem duševních onemocnění, s nimiž se mohou v České republice setkat: MKN-10.

Základní dělení duševních onemocnění:

1. afektivní poruchy (poruchy nálady) – jedná se o taková onemocnění, při nichž dochází k dlouhodobému a závažnému narušení nálady, patří sem například deprese či bipolární porucha
2. úzkostné/neurotické poruchy – dominujícím symptomem je úzkost (strach), jedná se např. o různé fóbie, generalizovanou úzkostnou poruchu, panickou poruchu, obsedantně kompulzivní poruchu, ale patří sem např. také posttraumatická stresová porucha
3. psychotické poruchy – jedná se o závažná onemocnění, u nichž je narušený kontakt s realitou, dochází k halucinacím a bludným představám o světě a okolí (např. schizofrenie)
4. poruchy spojené s užíváním alkoholu a jiných psychoaktivních látek – oproti běžně rozšířené laické představě si člověk ani závislost jednoduše nevybírá, jedná se duševní onemocnění, za jehož vznikem stojí celá řada biologických, psychologických a sociálních faktorů
5. poruchy osobnosti – znamená, že určité osobnostní rysy jsou natolik výrazné, že člověku komplikují zařazení do běžné společnosti (např. narcistická, histriónská či emočně nestabilní porucha osobnosti, také známá jako hraniční)

Mezi další duševní onemocnění, s nimiž se můžete setkat, patří například poruchy příjmu potravy, poruchy spánku či poruchy sexuality, ADHD (porucha pozornosti a hyperaktivita), či autismus. Patří sem však i organické poruchy, jako jsou demence a poruchy způsobené poškozením mozku, a mentální retardace.

Co jsou „závažná duševní onemocnění“ (SMI)?

V kontextu Reformy péče o duševní zdraví se používá pojem „závažná duševní onemocnění“ (anglicky „severe mental illness“, SMI). Patří sem nejtěžší formy duševních onemocnění, které se dosud léčily převážně ve velkých psychiatrických nemocnicích a pro něž jsou určena Centra duševního zdraví (CDZ – nový typ služby vznikající v rámci Reformy po celé České republice). Na ně se také primárně orientuje iniciativa Na rovinu. Diagnosticky sem spadají poruchy psychotického spektra, závažné podoby afektivních poruch, obsedantně-kompulzivní porucha (jediná z kategorie neurotických poruch) a závažné formy poruch osobnosti. Závažnost onemocnění je dána nejen diagnózou, ale také tím, jak výrazně člověku s onemocněním narušuje běžný život a jak dlouho onemocnění trvá – u závažných forem je to 2 roky či déle.

Kolika lidí se duševní onemocnění týká?

Podle Světové zdravotnické organizace zažije každý čtvrtý člověk někdy ve svém životě nějakou formu duševního onemocnění.
Podle výzkumu realizovaného v Národním ústavu duševního zdraví mělo v roce 2017 v České republice 21,9 % všech dotázaných potíže, které by bylo možné diagnostikovat jako duševní onemocnění.
Pro lepší představu uvádíme údaje pro některé konkrétní okruhy onemocnění:

• závažná deprese: 4 %
• psychotické poruchy: 1,5 %
• úzkostné poruchy: 7,3 %
• závislost na alkoholu: 6,6 %

Jaké jsou příčiny duševních onemocnění?

Příčiny duševních onemocnění dosud nejsou vědecky zcela objasněné. Odborníci se dnes většinou shodnou na tom, že jejich rozvoj je výsledkem kombinace genetických předpokladů (jestli někdo v rodině měl nějaké duševní onemocnění), psychologického vývoje (jestli dotyčný vyrůstal v dobrém rodinném zázemí) a sociálního zázemí (uspokojivé vztahy a socioekonomické uplatnění). Nicméně poměr těchto složek se liší v závislosti na typu onemocnění – u organických poruch, mentální retardace a do jisté míry ADHD a autismu hraje biologická složka velkou roli a je poměrně dobře popsána. U ostatních kategorií však existuje mnohem více neznámých.

Významným spouštěčem duševního onemocnění může být trauma. To může vycházet z jednorázové traumatické události (např. nehoda, smrt někoho blízkého, fyzické či sexuální zneužití) a/nebo z dlouhodobého stresu (např. u zanedbaných a týraných dětí). Svou roli zde však hrají i širší sociální a ekologické faktory, jako je chudoba, kriminalita, války, přírodní i člověkem způsobené katastrofy apod.

Každý je však jiný a nelze dopředu říci, u koho se duševní onemocnění rozvine. Někdo může mít tak silné genetické zatížení, že se u něj duševní onemocnění rozvine navzdory dobrému životnímu zázemí. Někdo jiný naopak může zažít událost, která by pro někoho dalšího byla silně traumatická, ale díky své vrozené odolnosti či dobrým zvládacím mechanismům u něj žádné onemocnění nevznikne. V každém případě kvalitní a včasná odborná péče může dopad onemocnění zásadním způsobem zmírnit.

Ačkoliv v prevenci, rozvoji i léčbě duševních onemocnění hrají roli různé psychologické a sociální faktory, tato onemocnění se týkají všech vrstev obyvatelstva bez ohledu na jejich bohatství, intelekt, vzdělání a postavení.
Duševní onemocnění diagnostikují zdravotničtí odborníci: kliničtí psychologové a psychiatři.

Je možné se z duševního onemocnění vyléčit?

Existuje celá škála podob: někdo se vyléčí zcela, někdo jiný se s nemocí potýká v menší nebo větší míře po celý život. Vždycky je ale možné nastoupit cestu zotavení, která nutně neznamená zbavit se všech symptomů duševního onemocnění Mnohdy s sebou nese objevení oblastí duševního zdraví, které dotyčnému před vypuknutím nemoci byly neznámé. Poté, co člověk stabilizuje své problémy, může objevit nové hodnoty, koníčky, přátele či sounáležitost s větším kulturním či ekologickým celkem; zdravou spiritualitu, která je také nedílnou součástí duševního zdraví (více viz Zotavení).
Pro léčbu duševních onemocnění se využívá biologických (např. psychofarmakologie) i psychologických (psychoterapie) metod. Důležitá je i podpora okolí a v případě závažnějších duševních onemocnění, jako je schizofrenie, též komunitních služeb, které svým klientům pomáhají začlenit se zpět do chodu společnosti.

Existuje mezi duševním zdravím a nemocí jasná dělicí hranice?

V posledních letech odborníci stále více o duševním zdraví a nemoci uvažují jako o kontinuu. Podle tohoto přístupu je potřeba nahlížet na duševní zdraví člověka jako na stav, který se mění v závislosti na vnějších i vnitřních podmínkách. Nepracuje jenom se dvěma protikladnými (dichotomickými) kategoriemi ZDRAVÍ – NEMOC, ale s celým spektrem fází definovaných různými změnami ve fungování a prožívání. Každý člověk se během svého života na tomto spektru posouvá v reakci na okolní podněty (stres, trauma, odpočinek, psychohygiena….) i v závislosti na osobní odolnosti a genetických predispozicích. Podle konceptu kontinua je zřejmé, že i člověk, kterému bylo diagnostikováno duševní onemocnění, může opět zažívat duševní pohodu, osobní spokojenost a směřovat k vlastnímu ZOTAVENÍ.

Naše kontinuum má dvě osy: