Stop stigmatu

filipaura_illustration_showcasing_a_person_standing_alone_in_a__7e5e3993-7335-4771-8dfe-5124e6d8d06d

Stigma a stigmatizace

Stigmatizaci lze obecně charakterizovat jako proces označování (labellingu), který souvisí jak se společenským vylučováním a odmítáním stigmatizovaného, tak s vlastními pocity studu.

Stud pak u stigmatizovaného pramení z nepříznivého sociálního úsudku o vlastní osobě či společenské skupině. Tento úsudek bývá založen na určitém rysu, který souvisí s identitou, jednáním, vzhledem či zdravotním stavem, a který je společností považován za nenormální, a legitimuje tak určité zvláštní jednání, například přehlížení či diskriminaci dotyčného. Takto stigmatizováno je i duševní onemocnění.

Stigma

Stigma v souvislosti s duševním onemocněním má svá specifika a jeho konceptualizace dle významného britského psychiatra profesora sira Grahama Thornicrofta zahrnuje tři základní elementy:

1) nevědomost (problém znalostí)

2) předsudky (problém postojů)

3) diskriminace (problém jednání)

Typickými příklady neinformovanosti, stereotypů, mýtů a zkreslených představ spojených s duševními onemocněními a možnostmi léčby jsou přesvědčení, že lidé trpící schizofrenií jsou násilníci nebezpeční svému okolí a že lidé s depresí jsou zodpovědní za svoji nemoc.

Negativní postoje

Negativní postoje vůči stigmatizované skupině nebo jednotlivci souvisí s negativními emocemi a předsudky. Předsudečné jednání zahrnuje odmítání, odpor, nepřátelství či zlost a projevuje se ve vztahu většiny k menšině, jež je označena negativní nálepkou. Jednání založené na neznalosti a negativních postojích zpravidla vede k diskriminaci.

Výzkumy prof. Grahama Thornicrofta zaměřené na uživatele služeb ukazují, že úroveň stigmatizace je vysoká bez ohledu na typ diagnózy a zemi.

Například ve Velké Británii uvádí více než 85 % uživatelů služeb péče o duševní zdraví, že se setkalo s diskriminací či stigmatizací, zejména v oblasti rodinného a sociálního života, mezi přáteli, či zažili všeobecné přehlížení a vyhýbání ze strany svého okolí. Rozdíly v míře stigmatizace podle diagnózy se však ve výzkumech objevují velmi často a schizofrenie patří k nejvíce stigmatizovaným diagnózám ze všech duševních onemocnění.

K čemu stigma vede?

Duševní onemocnění představují velkou zátěž pro společnosti po celém světě. Snižují sociální, ekonomický a politický kapitál jednotlivců, komunit i národů.

Problémy s duševním zdravím jsou často spojeny se stigmatem a lidé s duševním onemocněním se musí vypořádat nejen se zhoršeným zdravotním stavem, ale také se stigmatizujícími postoji a negativními stereotypy. Z existujících výzkumů vyplývá, že stigma může pro lidi s duševním onemocněním dokonce představovat závažnější problém nežli projevy nemoci samotné.

Stigma vede k sociálnímu vyloučení, které spočívá v nedostatku sociální podpory lidí s duševním onemocněním, a to i ze strany nejbližšího okolí, diskriminaci při shánění zaměstnávání nebo bydlení.

Stigma také zamezuje včasnému vyhledání pomoci, a tedy snižuje naději na plné zotavení.

Někdy může být u člověka s duševním onemocněním právě stigmatizace jednou z příčin sebevraždy.

Z epidemiologických šetření vyplývá, že lidé s duševním onemocněním umírají dříve nežli zbytek populace. Roli hraje jak snížená ochota vyhledat pomoc, tak problém podceňování somatických problémů, kdy symptomy somatických onemocnění jsou připisovány duševnímu onemocnění a nedochází tedy k poskytování adekvátní péče.

filipaura_flat_illustration_closeup_view_torn_photo_into_pieces_371a2667-4a37-4bb7-a14e-0e92dd5f700a

filipaura_flat_illustration_An_emotional_full-color_illustratio_5c9822fb-03ae-406d-a414-586ac5e4b435

Sebestigmatizace

Sebestigmatizace (self-stigma) lidí s duševním onemocněním je ze své podstaty úzce spjatá se stigmatizací veřejnou. Sebestigmatizace vzniká, pokud člověk zná společenské předsudky, které se vztahují k dané skupině, souhlasí s nimi a aplikuje je sám na sebe.

Pokud například ví, že si společnost o lidech s duševním onemocnění myslí, že jsou slaboši, zvnitřní si tento předsudek a začne si pak sám o sobě myslet, že je slaboch.

K čemu vede sebestigmatizace?

V současné době existuje velká řada výzkumů, které zkoumají negativní dopady sebestigmatizace na člověka s duševním onemocněním i na celé rodiny. Z nich je zřejmé, že důsledky sebestigmatizace jsou významné a zasahují do mnoha oblastí života. Ukazuje se, že negativně ovlivňuje sebevědomí, pocit naděje, zplnomocnění, sociální fungování a celkovou kvalitu života. Prohlubuje depresivní stavy a další příznaky nemoci a také negativně ovlivňuje dodržování léčby, což je pak spojeno s menšími účinky léčby, vyšším počtem opětovných hospitalizací a zvýšenými zdravotními náklady. V neposlední řadě je sebestigmatizace také bariérou pro vyhledání odborné pomoci.

Fakta a mýty

FAKT: Z duševního onemocnění se lze zotavit

Mýtus: Z duševního onemocnění se nelze uzdravit

Dlouhodobé studie ukazují, že díky správné pomoci vykazuje většina lidí s duševním onemocněním skutečné zlepšení a může vést kvalitní a produktivní život. Pokud dostanou adekvátní péči, chodí běžně do školy či do práce, zakládají rodiny a vychovávají děti. Zásadní roli v tomto směru hraje ochota a vůle vyhledat včas odbornou pomoc, ale také sociální zázemí a podpora ze strany rodiny či přátel.

FAKT: Duševní onemocnění neznamená agresivitu

Mýtus: Lidé s duševním onemocněním mají sklony k násilnému chování

Lidé s duševním onemocněním nemají větší sklony k násilí než zbytek populace. Tento mýtus je často posilován médii a může vést ke strachu z nálepky nebezpečného agresora a neochotě vyhledat pomoc. Ve skutečnosti je tomu naopak. Kvůli své křehkosti a zranitelnosti se jedinci s duševním onemocněním častěji stávají oběťmi násilných činů nebo mohou ublížit sami sobě.

FAKT: Duševní onemocnění nemají jednoznačnou příčinu

Mýtus: Duševní onemocnění mají jednoznačný původ

Současné výzkumy ukazují, že příčinou duševního onemocnění není pouze genetická predispozice či chemicko-biologická nerovnováha. Duševní onemocnění nejsou ani projevem určitých nedostatků v charakteru či osobní slabosti. Jsou způsobena genetickými, biolo-gickými a sociálními faktory i faktory spojenými se životním prostředím. Vliv může mít také prenatální působení alkoholu či drog na plod či např. zneužívání či týrání v období dětství.

FAKT: Duševní onemocnění se nevyhýbají ani vysoce inteligentním lidem

Mýtus: Duševně nemocní lidé jsou méně inteligentní

Rozložení intelektových schopností je mezi duševně nemocnými osobami stejné jako u zdravé populace. Najdeme tedy mezi nimi jak jedince podprůměrné, průměrné, tak ty se zcela nadprůměrnou inteligencí. Duševní onemocnění inteligenci rozhodně nesnižuje, může ovšem dočasně vést k tomu, že ji člověk s psychiatrickými obtížemi nedokáže plně využít, klesá jeho výkonnost nebo si hůře pamatuje určitá fakta.

FAKT: Lidé se zkušeností s duševním onemocněním se často potýkají s diskriminací

Mýtus: Lidé s duševním onemocněním nejsou v naší společnosti diskriminováni

Stigmatizace a diskriminace osob s duševním onemocněním ve společnosti stále přetrvává. Dle výsledků výzkumu realizovaného na české populaci se s nějakou formou diskriminace (přátelé, lékař, vzdělávání, zaměstnání atd.) setkalo téměř 85 % respondentů (Interní výzkum NUDZ, 2017).

FAKT: Psychotická onemocnění nemají jasné hranice

Mýtus: Existují psychotičtí a nepsychotičtí lidé

Veřejnost i někteří odborníci mají někdy tendenci vnímat psychózu jako kategorii – buď jste psychotik, nebo nejste. Ve skutečnosti lidé nejsou pouze depresivní, nebo pouze šťastní. Podobu deprese rozlišujeme, a to od mírných jednodenních melancholií až k hluboké, ochromující depresi. A podobně se projevují i psychotické příznaky, které mají rovněž rozdílnou intenzitu a závažnost.